Odrazení

28. února 2013 v 15:51
Možná lepší, že jsem ho od sebe odtradila..znechutila ho..přeci jen, nakonec bych tomu propadla, a opět bych skončila s pláčem a zlomeným srdcem..lepší být apatická a nic nevnímat, jen tak proplouvat..co je to pak, ale za život? Co když tu jsem jen proto, abych doplňovala ostatním jejich životy a ten můj zůstal neúplný? Dokážu, ho někdy zaplnit? Tu práznotu v sobě? Jako by vše, čím se jí snažim zaplnit pozřela a rozkládala na malé částečky, které se tříští uvnitř mně samé..
 

Láska

20. února 2013 v 20:21 |  My diary
Někdy je tak strašně hloupě snadné se zamilovat...bohužel, i když jste si přísahali, že už to nikdy neuděláte...Nechápu, jak můžu být pořád tak naivní a pitomá..cožpak už jsem se dost neponaučila? Zřejmě ne..

29.12. 2012

29. prosince 2012 v 20:02 |  My diary
Zdravim,
tak ano, jak jste správně odhadli, tak mi to moc dlouho nevydželo (mé odhodlání, psát sem každý den). Nebudu se na nic vymlouvat jsem prostě lemra. No, co bych vám řekla. Ty kecy jsem dostala k Vánocům si odpustim (i když teda ta Sony Xperie Neo L je boží) a hned vám povim, jak mě naštvalo, že se 22. vůbec nic nestalo. Aspoň něco se stát mohlo jako. No, abych nezapomněla, ta se musim zmínit o mém skvělém kamarádovi, který má přezdívku Hoch C (ne, není mým idolem). Je to opravdu skvělý kamarád, i když mu to moc neříkám a i když poslední dobou spolu moc nekhamíkujem. Nicméně je to prostě můj lover boy, kterýho budu vždycky porážet v dobyvateli :D Jinak mám se teďkon docela dobře, i když žiju opět chaotickej život. Pořád myslím na hocha A a do toho se objevil hoch D :D Je to psycho. No, dneska končim, jdu do kina na Annu Kareninu. Tak se mějte a ožerte se na Silváče! :D
 


6.12. 2012 aneb nesnáším lidi, co na mě serou :D

6. prosince 2012 v 19:02 |  My diary
Zdravim! :D
Jak jste asi poznali z nadpisu tak nesnášim lidi, co na mě serou. Mě ani tak nevadí, kdyby na mě srali, kdybych na ně srala i já. Ale nesnášim, když na mě někdo začně srát dřív, než já na ně! Grrr! :D Ale hezky od rána. Dneska jsem vyjímečně nezaspala (ale zas si nedělejte iluze, samozřejmě, že jsem dobíhala na zastávku) :D Hnedka druhou hodinu mě vytasila ze základů na GRAFY :D (takhle po ránu buzerovat lidi, je jako docela sprostý :D) ale vyvázla jsem s trojkou (na to, že jsem to skoro neviděla, jsem jako Master :D). Pak jsme psali sloh z něčiny ale dost o škole, ať nejsem jak ty šprti z toho ústavu. Akorát se ještě zmínim o naší dějepisářce. Dneska mě jako mrtě naštvala, protože jedna moje kamarádka, Terka, měla dneska referát o Marii Terezii, a mě se moc líbil, protože se nám to snažila podat tak, aby nás to bavilo a ne to, co si můžeme přečíst v učebnici. Nicméně naše frigidní úča prostě nějak nemohla přenýst přes srdce, že Terka zmínila, že existuje i názor, že byla Marie Terezie promiskuitní žena (ani bych se tomu nedivila, vždyť měla 16 dětí, to asi netrpěla averzní k sexu :D). A pak už jí nenechala nic říct a totálně jí ztraptila před celou třídou. Blbka.

Abych se vrátila k tomu trochu rozlícenému úvodu. V mém životě jsou momentálně dva pro mě trochu důležití hoši :D Hoch A a hoch B :D Hocha B se týká ten bouřlivý úvod, ale to bych radši moc nerozmazávala. Důležitý je hoch A. Dneska jse se od svojí nejky Barušky dozvěděla, že jí nejlepší kamarád Áčka řekl, že to ani není v tom, že bych se mu nelíbila, ale že bych musela změnit svoje chování :D (že by měl na mysli moje citový výlevy? :D neeee :D btw to ne já to alkohol :D). Ale zas mě pak sere, ať si kluci rozmyslej co teda chtěj. Protože debil A si stěžuje, že jsem přecitilivělá, jestli jsem to dobře pochopila, ale paradoxně debil B si zas stěžuje, že jsem hrozně uzavřená a bla bla bla...tak si taky kurva vyberte. A vůbec už dneska končim, taky už to píšu podruhý, protože se mi to poprvý smazalo. Tak se loučím a poslechtě si tenhle bombovej song :))


5.12.2012 Revoluční den!

5. prosince 2012 v 19:15 |  My diary
Zdravím všechny vyjímečné, co se rozhodli navštívit můj depresivní blog! :D

Takže pro začátek. Rozhodla jsem se, že si začnu psát blogovej deník (ano správně, jako malá puberťačka). :D Už mě hrozně vytáčí pořád ty kecy o maturitě a budoucnosti! Všechno je už tak děsivě blízko a smrdí to dospělostí a je to poslední, co si přeju! (Měli jsme vidět moje deprese, když mi bylo cca před měsícem 18 :D) Takže jsem se na prostest revolučně rozhodla víst si blogovej deník. Nebudu tady sice rozebírat podrobnosti svýho života, protože nikdy nevíte, kdo si to čte, ale něco přece.

No, abyste věděli něco o autorce těch kravin, co tu budou přibejvat. Jak už jsem se zmínila, tak jsem osmnáctiletá holka, co nějak odmítá dospět, ale zas si nemyslim, že jsem nějaký děcko. Prostě jsem divná a vymykám se všem škatulkovacím debilitám. Studuju na gymplu, kde je teda pěkná nuda, protože jsou tam všichni hrozně vážný, věděj co chtěj od života, a nedělaj žádný kraviny. Kdybych tam neměla svoji spolusedící Káťu, tak by mě asi definitivně jeblo. Jinak když zrovna netvrdu do půl pátý v tom ústavu, tak hraju na klavír, chodim do skauta (tak teď vypadám jako absolutní světice) a proto to vyvažuju celkem pravidelným pátečním chlastáním, o kterým vám asi moc neřeknu, protože vzpomínky z něj, tam asi nechávám :D

Jinak i myšlenkově jsem úplně jetá, neustále přemýšlím nad hovadinama, a i když byste to do mě neřekli (kdybyste mě poznali, což je asi malá pravděpodobnost, protože jsem mrtě sociofóbní), tak smyslem mého života je najít lásku (a stát se upírem pochopitelně - a ne nemyslim tou láskou Edwarda ze stmívání :D )

To je asi dnes vše na úvod a zas někdy to tu zaspamuju svejma kecama :)

Dar

18. listopadu 2012 v 15:46 |  Poetry
Řekls mám tě rád,
co mi za to můžeš dát?
Svoji něhu můžu dát,
co víc si můžeš přát?
Nemá mi co zbýt,
nic jen nic,
snad slzy na zem padajíc.

Řekls přec mám tě rád,
co víc mi ještě můžeš dát?
Svoji duši můžu dát,
co víc si ještě můžeš přát?
Nemá mi co zbýt,
nic jen nic,
snad slzy na zem padajíc.

Řekls přec mám tě vážně rád,
co víc mi ještě můžeš dát?
Svoje srdce můžu dát,
co víc si ještě můžeš přát?
Nemá mi dál co zbýt,
nic jen nic,
snad slzy na zem padajíc.

Řekls už tě nemám rád,
tys neměla mi dost co dát.
Však ale všechno jsem ti odevzdala,
svoji něhu, duši, srdce darovala.
A co mi mělo zbýt?
Nic už nic,
jen slzy na zem padajíc.


On the other side II.

14. září 2012 v 14:04 | Elizabeth |  Povídky
"Probouzí se," ozval se jeden poměrně vysoký pištivý hlas.
"Já myslím, že ne. Určitě je mrtvej," ozval se druhý, trošku hlubší, ale pořád nepřirozeně vysoký.
"Dloubni do něj," ponoukal první druhého.
"Ne, ty do něj dloubni!" obořil se první.
"K-kde to jsem?" rozlepoval Christian pomalu oči, když ho do nich udeřilo ostré světlo.
"On mluví," podivil se první hlas.
"Samozřejmě, že mluví, ty trdlo."
Christian si promnul spánky a pokusil se posadit. Jeho noví společníci mu totiž začínali lízt lehce na nervy. Pomalu si začal přivykat na slunční světlo a konečně rozpoznal stvoření před sebou. Musel si promnout oči, aby se přesvědčil, že správně vidí. Když to nezabíralo, tak se štípl, ale pořád tam byli.

"Co, co jste zač?" vymáčkl ze sebe Christian.
"No, skřítci," zasmáli se. Přišlo jim absurdní, že by je někdo neznal. Christian si stále prohlížel na dvě malá stvoření s možná trošku velkou hlavou v poměru k tělu. Měli vousy a poměrně plešaté hlavy. Vlastně vypadali docela komicky.
"Takže...," sputil sprvní.
"Kdo jsi?!" dodal druhý a zadíval se velice nedůvěřivě.
"Ehm, no...jsem Christian," podrbal se mladý muž zmateně na hlavě.
Skřítci si začali něco šeptat, ale Christian je nevnímal. Postavil se a rozhlédl se po krajině. Byla to jednoduše nádhera. Podle sbarvení stromů usoudil, že je podzim, ale přitom krásný slunečný den. Kousek od něj pramenila průzračná říčka a celé okolí pokrývali hory porostlé měkce vypadající zelenou trávou.

Až po chvíli si uvědomil, že má na sobě jiné oblečení. Místo riflí měl kalhoty z neznámé tkaniny a bílou košili. Mírně se nad tím pozastavil, ale potom jen pokrčil rameny. Co to bylo oproti skřítkům, kteří jak jsi uvědomil, tam stále byli a zírali na něj.
"Kde to jsem?" zeptal se jich, když jeho úžas mírně opadl.
"No přece v Somnii," zasmál se mírně první.
"Somnii?" zopakoval zmateně Chris.
"Jo..spadl jsi snad z Marsu, nebo co," zaktoutil hlavou druhý.
"Možná..," ušklíbl se Chris, když mu zakručelo v břiše.

"Dá se tu někde najíst?" zeptal se.
"Kousek odsud je hostinec," přikývli a ukázali na protější vrch.
Chris poděkoval a vydal se směrem k hostinci, když si uvědomil menší nepříjemnost. Nemá u sebe žádné peníze. Prohledával si kapsy, když najednou do někoho narazil a uslyšel dívčí hlas.
"No, paráda," řekla neznámá dívka a sbírala kameny, jež se jí díky nárazu vysypaly z mísy.
"Meredith?" podivil se Chris.

Bledá smrt

3. září 2012 v 16:08 | Elizabeth |  Poetry
V místnosti cítit je krev,
rozhlédnu se - je na zdech.
V mé ruce držím nůž,
muži se ztrácí z tváří růž.

Tvé oči na mě tupě zírají,
že v tvém těle vyhasl život připomínají.
Nůž k zemi pozvolna padá,
všechna tvá krása uvadá.

Mé tělo, celé se chvěje,
nedokážu se odtrhnout od tvého objičeje.

Jak v Rudém moři,
při měsíční záři,
kov se leskne,
vtíravou myšlneku mi vtiskne.

Světlo, vůně, láska k tobě,
všechno co cítím právě bledne.
Tvůj úsměv vidím stále v dál,
vidíš, přec si mě překonal.


Hřbitov

3. září 2012 v 16:06 | Elizabeth |  Poetry
Na živém hřbitově, v mém vlastním hrobě
umírám znovu a znovu, díky tobě.

V každém tvém pohledu oheň,
v každém tvém dotyku led,
zabíjíš mě stále, zabij mě hned.

Nenávist ve mě se usadila,
veškerou lásku k tobě zahubila.


Mapa

3. září 2012 v 16:03 | Elizabeth |  Poetry

První hvězda vyšla,
novou naději lidem do mysli vnesla,
je to však klam,
ta hvězda nezáří pro blaho nám.
Jen sleduje, tiše a z dálky,
jak prohráváme naše společné i osobní války.

Vítr tiše šeptá naše jména,
co jméno, to jiná hymna.
Ticho noc provází, a podtrhává pocit,
že nám něco schází.
Co když jsme to ale my samy,
v co není odpověď, ale jen klamy?
Ztraceni v sobě samých,
prázdných osudech
bez těla, bez duše,
jen prázdný dech.

Přitom mapa samotná je tak prostá,
ale otevřít se jí těžké zdá.
Možná právě z důvodu, že se bojíme,
jak bude jednoduchá.


Kam dál