Srpen 2012

On the other side I.

27. srpna 2012 v 0:16 | Elizabeth |  Povídky
Snad každý z nás snil někdy o světě, který neexistoval. Každý si ho představoval svým vlastním způsobem včetně jednoho mladého chlapce, Christiana, jehož příběh vám budu nyní vyprávět. Christianovi bylo devaténáct let. Byl to velice pohledný chlapec s podmanivýma oříškovýma očima a delšími tmavými vlasy, které mu do nich spadaly. Vlastně měl všechny předpoklady, aby byl ve škole i mezi děvčaty oblíbený, ale bohužel všem připadal divný. Někdy se tak cítil i sám, ale to byla chyba. Byl vyjímečný a měl se to brzy dozvědět.

Jako každý den šel do školy. Byl podzim a studenti se začaly chystat na maturitu. Christian by si přál, aby se zastavil čas a on mohl místo učebnic matematiky pročítat svoje oblíbené dobrodužné knížky, kde bylo všechno možné a kde by mohl být, čímkoliv chtěl. To mu ale nebylo dopřáno, proto cestou v autobuse studoval svoje zápisky v sešitě, které byly více než chaotické. A jako každý den, do autobusu přistoupila Meredith. Náš Christian byl do ní naprosto poblázněný, ale o byl pro ní pouze ten "divný kluk". Nebo si to alespoň myslel. Už týdny sbíral odvahu jí oslovit, ale nikdy tak neučinil. A už to tu bylo zase. Jejich pohledy se střetly. Skoro jako každé ráno. Ale ona vždy otočila hlavu jinam a nahodila poměrně odtažitý a namyšlený výraz. Christian si povzdychl, vzal si věci a vystoupil z autobusu. Rychle pospíchal do školy, aby jí už raději neviděl. Tam zapadl do své lavice, nasadil si sluchátka a nevnímal okolí. To by to ale nebyl on, kdyby na něj nepřišla Charlesova parta.

"Zase se uzavíráš do svýho světa? Nejsi ty náhodou emo?" ušklíbali se.
"A co to máš na krku za šutrák?" vyprskl jiný z nich.
"Dejte mi pokoj," obořil se Chris a stiskl kámen v ruce. Bylo to to jediné co mu zbylo po jeho matce, který po porodu hned zemřela. Malý smaragdový kamínek, na němž byly vyryté tajemné symboly, kterým nikdy nepřišel na kloub. A jeho otec? Opustil je dřív, než se stihl narodit. Proto žil u babičky s dědou. Měl je rád, ale rodiče vám to nenahradí.
"Tak ty se umíš i vztekat, jo?" zahvízdal jeden z kluků, když naštěstí zazvonilo a všichni se vydali na své místo. Chris jen protočil očima a díval se z okna. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek a všechny se točily okolo toho tajemného světa, který si vysnil. Který byl plný magie, kouzelných předmětů i mystických zvířat.

Po škole spěchal opět na autobus a to hned ze dvou důvodů. Za prvé nepotřeboval, aby za ním opět lezla Charlesova parta a zdruhé toužil opět spatřit ji. Meredith. Byl okouzlen jejími světlými vlasy a obzlášť jejíma očima, z kterých proudila tajemná energie. Už se rozhodl. Dnes ji osloví. Hned jak nastoupil, tak už spatřil její dlouhé vlasy a do nosu ho uhodila její vůně. Zhluboka se nadechl a zaťukal jí na rameno.
"Ano?" otočila se, přičemž měla v očích dost překvapený výraz.
"Ehm, no já víš, jsem Christian a chtěl jsem se zeptat, jetli bys..,"
"Tak fajn, Chstitiane, že už z nám tvoje jméno, protože ti můžu říct tohle. Chrisi, dej mi pokoj a přestaň na mě každej den civět!" zpražila ho a vystoupila.

Chris zůstal stát jako opařený a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Takhle v jeho přestavách nereagovala. Raději potlačil všechny myšlenky a sám se vydal domů.
"Ahoj Chrisi," objevil se ve dveřích jeho děda.
"Ahoj dědo," povzdychl si, načež si vyzul boty.
"Něco ti přišlo," předal mu obálku a odečel. Christian si ji překvapeně prohlížel a otevřel ji. Byl v ní klíč. Ale ne jen tak ledajaký klíč. Byl nádherně zdobený a bylo poznat, že je velice starý. Avšak nejlepší na něm bylo, že Christian přesně věděl, od čeho je. Bleskovou rychlostí vyběhl na půdu, ale před jejími dveřmi se zastavil. Věděl, že ho čeká něco mimořádného. Nebyl schopen říct co, ale věděl, že to bude vyjímečné.

Pomalu vstoupil do prostoru půdy a pohlédl na truhlu, která stála v jejím rohu. Podkrovním oknem na ní dopadal tenký proužek světla a činil tento okamžik naprosto magickým. Přiklekl k ní a pomalu do ní zasunul klíč. Opatrné jím otočil, až uslyšel cvaknutí. Nadechl se a rachle truhlu otevřel. K jeho zklamání byla prázdná.
"Jsem to ale idiot," zakroutil hlavou a opřel se rukou o její dno. Najednou z truhly začalo vyzařovat zvláštní oslňující světlo a vtáhlo Christirana dovnitř.

Klíč zapomnění

9. srpna 2012 v 23:07 | Elizabeth |  Poetry
Ticho šíří se kolem,
mučivé svou temnotou,
vyvobozující svým klidem.

V žalmech radost, a v ódách smutek,
slastný to jest, vody dotek.
Její chlad, bodá jako nůž,
rozlévá se po rtech a budí v nich růž.

Tichem náhle projede ostrá bolest,
možná je to štěstí, možná je to lest.
Hluk zesiluje čím dál víc,
a světlo, vychází mu vstříc.

Společně silná dvojce jsou,
a brousí spolu kosu svou.
A náhle hluk, světlem pronásledován,
udeří a vybere si svou daň.

Vzpomínka zůstane, vůně zmizí,
a co krásné bylo, smutkem zreziví.

Slaná krev smutku uvadá,
a mrtvá květina svou hlavu sklání.
Do temnoty, jejíž klíč padá,
padá do studny zapomnění.

A pak už jen tma, zahalená nekonečností,
paralizující, ve své zbytečnosti.