Září 2012

On the other side II.

14. září 2012 v 14:04 | Elizabeth |  Povídky
"Probouzí se," ozval se jeden poměrně vysoký pištivý hlas.
"Já myslím, že ne. Určitě je mrtvej," ozval se druhý, trošku hlubší, ale pořád nepřirozeně vysoký.
"Dloubni do něj," ponoukal první druhého.
"Ne, ty do něj dloubni!" obořil se první.
"K-kde to jsem?" rozlepoval Christian pomalu oči, když ho do nich udeřilo ostré světlo.
"On mluví," podivil se první hlas.
"Samozřejmě, že mluví, ty trdlo."
Christian si promnul spánky a pokusil se posadit. Jeho noví společníci mu totiž začínali lízt lehce na nervy. Pomalu si začal přivykat na slunční světlo a konečně rozpoznal stvoření před sebou. Musel si promnout oči, aby se přesvědčil, že správně vidí. Když to nezabíralo, tak se štípl, ale pořád tam byli.

"Co, co jste zač?" vymáčkl ze sebe Christian.
"No, skřítci," zasmáli se. Přišlo jim absurdní, že by je někdo neznal. Christian si stále prohlížel na dvě malá stvoření s možná trošku velkou hlavou v poměru k tělu. Měli vousy a poměrně plešaté hlavy. Vlastně vypadali docela komicky.
"Takže...," sputil sprvní.
"Kdo jsi?!" dodal druhý a zadíval se velice nedůvěřivě.
"Ehm, no...jsem Christian," podrbal se mladý muž zmateně na hlavě.
Skřítci si začali něco šeptat, ale Christian je nevnímal. Postavil se a rozhlédl se po krajině. Byla to jednoduše nádhera. Podle sbarvení stromů usoudil, že je podzim, ale přitom krásný slunečný den. Kousek od něj pramenila průzračná říčka a celé okolí pokrývali hory porostlé měkce vypadající zelenou trávou.

Až po chvíli si uvědomil, že má na sobě jiné oblečení. Místo riflí měl kalhoty z neznámé tkaniny a bílou košili. Mírně se nad tím pozastavil, ale potom jen pokrčil rameny. Co to bylo oproti skřítkům, kteří jak jsi uvědomil, tam stále byli a zírali na něj.
"Kde to jsem?" zeptal se jich, když jeho úžas mírně opadl.
"No přece v Somnii," zasmál se mírně první.
"Somnii?" zopakoval zmateně Chris.
"Jo..spadl jsi snad z Marsu, nebo co," zaktoutil hlavou druhý.
"Možná..," ušklíbl se Chris, když mu zakručelo v břiše.

"Dá se tu někde najíst?" zeptal se.
"Kousek odsud je hostinec," přikývli a ukázali na protější vrch.
Chris poděkoval a vydal se směrem k hostinci, když si uvědomil menší nepříjemnost. Nemá u sebe žádné peníze. Prohledával si kapsy, když najednou do někoho narazil a uslyšel dívčí hlas.
"No, paráda," řekla neznámá dívka a sbírala kameny, jež se jí díky nárazu vysypaly z mísy.
"Meredith?" podivil se Chris.

Bledá smrt

3. září 2012 v 16:08 | Elizabeth |  Poetry
V místnosti cítit je krev,
rozhlédnu se - je na zdech.
V mé ruce držím nůž,
muži se ztrácí z tváří růž.

Tvé oči na mě tupě zírají,
že v tvém těle vyhasl život připomínají.
Nůž k zemi pozvolna padá,
všechna tvá krása uvadá.

Mé tělo, celé se chvěje,
nedokážu se odtrhnout od tvého objičeje.

Jak v Rudém moři,
při měsíční záři,
kov se leskne,
vtíravou myšlneku mi vtiskne.

Světlo, vůně, láska k tobě,
všechno co cítím právě bledne.
Tvůj úsměv vidím stále v dál,
vidíš, přec si mě překonal.


Hřbitov

3. září 2012 v 16:06 | Elizabeth |  Poetry
Na živém hřbitově, v mém vlastním hrobě
umírám znovu a znovu, díky tobě.

V každém tvém pohledu oheň,
v každém tvém dotyku led,
zabíjíš mě stále, zabij mě hned.

Nenávist ve mě se usadila,
veškerou lásku k tobě zahubila.


Mapa

3. září 2012 v 16:03 | Elizabeth |  Poetry

První hvězda vyšla,
novou naději lidem do mysli vnesla,
je to však klam,
ta hvězda nezáří pro blaho nám.
Jen sleduje, tiše a z dálky,
jak prohráváme naše společné i osobní války.

Vítr tiše šeptá naše jména,
co jméno, to jiná hymna.
Ticho noc provází, a podtrhává pocit,
že nám něco schází.
Co když jsme to ale my samy,
v co není odpověď, ale jen klamy?
Ztraceni v sobě samých,
prázdných osudech
bez těla, bez duše,
jen prázdný dech.

Přitom mapa samotná je tak prostá,
ale otevřít se jí těžké zdá.
Možná právě z důvodu, že se bojíme,
jak bude jednoduchá.


Láska

3. září 2012 v 16:01 | Elizabeth |  Poetry
Napsala jsem spoustu smutných básní,
které kouzlo lásky haní.
Ale jakmile mě šíp Amorův zasáhnul,
zároveň mi do očí moře slz navanul.
Pláču-li štěstním, nebo smutkem,
radši nezabývat se důsledkem.
Moje mysl stále k tobě se upíná,
a sklouznout jinam odmítá.

Je to tak silné, tak intenzivní,
a všechno ošklivé se v krásné mění.
Vůně stromů, barva květin,
provází mě jako omamný dým.
Šimrávní motýlků a záchvěv v těle,
pokaždé, když vzpomenu si na tebe.
Proč tedy ale šťastnou nejsem?
Protože ty jsi pro mě jen nedosažitelným snem.


Vzpomínka

3. září 2012 v 15:57 | Elizabeth |  Poetry
Jde zapomenout, jak vyrostla květina?
Nebo aspoň na to, jak uvadla, jak zkomírá?
V mé mysli navždy zůstaneš,
pro tvoji lásku, pro tvoji lež.

V temnotě světlo jsi probudil,
až jsi v něm nakonec zabloudil.
Pak ale zmizel si pryč,
a spolu s sebou, vzal si můj klíč.

A nyní zamčená, žít mám dál
a zapomenout, žes kdy existoval?
Proč jen jsem ti své srdce dala,
a dobrovolně ho na kusy rozlámala?

S půlkou srdce, žít se dá,
ale nazývat to životem se směšné zdá.